Volně na motivy etického kodexu: Učitel je vnímavý ke kulturním a sociálním rozdílům společenství, v němž působí
V období oslav, a obzvlášť v ČR tak totálních, jako jsou Vánoce, se musí učitel zamyslet, jak se cítí děti, které neslaví, nemají důvod slavit, nechtějí slavit, nesmějí slavit… Protože v tomto období může žákův wellbeing spočívat také v tom, moci alespoň na chvíli na celé Vánoce zapomenout.
Miluju Vánoce (stejně jako jiné svátky a slavnosti), mám ráda jejich předvídatelnost, opakující se rytmus, snahu okolí být v dobré náladě, být ohleduplní, a dokonce ostatním dělat radost. Ráda podléhám tlaku zdobení, utrácení a dopřávání si. Poučena od Grinče, že o dárcích to není, se snažím neutrácet, to se mi moc nedaří, a podporovat pospolitost, to mi doufám jde líp. Nemají to tak všichni.
Moje rodina se vždycky o Vánocích snažila o všeobecnou pohodu a nějaká připálená ryba, rozbitý hrníček z babiččina svatebního servisu nebo i nabourané auto nemohly duch našich rodinných Vánoc zkazit. Naopak se po čase podobné příhody staly zdrojem „vtipných historek u kafe“ a sdíleného rodinného veselí. Mám silné rodinné zázemí a vím, že to tak nemá každý.
Každou neděli adventu zapalujeme svíčku, zdobíme stromeček, píšeme přání malému Ježíškovi a připomínáme si osud Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že máme multikulturní rodinu, rozbalujeme část dárků v předvečer Božího hodu, tedy 24.12., a část ráno na Boží hod vánoční. Naše kultury jsou odlišné, ale relativně podobné, i když na delikatesy, jako je několik týdnů převařované kandované ovoce obohacené alkoholem a zapálené, si asi nikdy nezvyknu. Některé rodiny to mají ovšem úplně jinak, a i když žijí v Čechách, mají své zvyky a jejich rodiny Vánoce ani nic jim podobného neznají, neslaví. Nemusí být ani latentní křesťané, české rodiny také často nejsou a Vánoční zvyky jsou v mnoha českých rodinách vzdáleny křesťanskému pojetí svátků. Nicméně v Čechách na křesťanských základech svátků stavíme.
Žačky a žáci mají různá sociální, kulturní a etnická zázemí, a díky tomu jsou jejich „Vánoce“ různorodé. Do našich škol chodí dětí, které Vánoce neslaví, protože jejich rodiny mají obtížný přístup k penězům a/nebo k času, nebo děti, které Vánoce neslaví, protože slaví Tét, neboli Lunární nový rok, či jiný typ oslav v období našich Vánočních svátků. Další děti mají ambivalentní vztah k Vánocům, protože jim přesvědčení rodin nedovoluje slavit křesťanské svátky. Důvodů, proč bychom jako učitelé měli být v tomto období obezřetní a citliví, je mnoho. Nejde pouze o čím dál víc etnicky a kulturně diverzifikovanou společnost, ale také o stále více se rozevírající socioekonomické nůžky, které pro nás učitele znamenají větší pochopení a citlivost k těmto rozdílům. Není to ale žádná novinka, tyto zásady jsou zakotveny již v samotném školském zákoně, který popisuje základní zásady vzdělávání, jako že je založené na vzájemné úctě, respektu, názorové snášenlivosti, solidaritě a důstojnosti všech účastníků vzdělávání.
Na naší střední škole se snažíme svým žákům a žačkám ukazovat Vánoce jako svátky slavnostní a dekorativní. Naši teenageři leckdy tvrdí, že Vánoce nesnáší, nijak neslaví nebo považují za přežité či vymyšlené pro obchodní řetězce, aby lidi utratili co nejvíc peněz. Obzvlášť v tomto věku dospívání (ale každý věk nedospělého člověka je citlivý), kdy poznávají sebe samé a snaží se přijít na to, čím a kým jsou, budou a chtějí být, je obtížné žactvo nadchnout. Teenageři jsou nesmírně citliví na patos. O to jednodušší je se jich dotknout, ublížit jejich sebepojetí a nabourat jejich sebevědomí. Dnešní teenageři jsou ovšem, oproti rozšířenému mýtu „sněhových vloček“, mnohem dál, než byly generace dnešních učitelů, dokáží totiž často velmi dobře pojmenovat svoje pocity. Je tak o něco málo snazší přistupovat k nim citlivě. Až se jich budu zase ptát, jak něco slaví, nebo vyprávět, jak někdo něco slaví, zeptám se jich nejdřív, jestli jim nevadí se o tom bavit. Jestli je jim příjemné o tom mluvit.
A jak komunikujete se svými dospívajícími vy?
Autorka: Zuzana Terry, vedoucí pracovní skupiny pro Etický kodex učitele